Claude de Villars

Claude de Villars
Claude de Villars
Narození	8. května 1653; Moulins
Úmrtí	17. června 1734 (ve věku 81 let); Turín
Alma mater	Juillijská kolej
Povolání	diplomat a voják
Ocenění	rytíř Řádu svatého Ducha; rytíř Řádu sv. Michala; rytíř Řádu zlatého rouna
Choť	Jeanne-Angelique Roque de Varengeville
Děti	Honoré Armand de Villars
Rodiče	Pierre de Villars a Marie Gigault de Bellefonds
Rod	Villarsové
Příbuzní	Amable Angélique de Villars (vnučka)
Funkce	guvernér Provence (1712–1734); 18. křeslo Francouzské akademie (1714–1734); předseda (Válečná rada; 1715–1718); Secretary of State for War (1715–1718)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Louis Hector de Villars (8. května 1653, Moulins – 17. června 1734, Turín) byl poslední velký generál Ludvíka XIV. a jeden z nejlepších francouzských vojevůdců. Později získal titul generalissima.

Brzká kariéra

Villars se narodil v Moulins (dnes department Allier) do šlechtické, ale chudé rodiny, jako syn diplomata Pierra de Villars. V roce 1671 Claude vstoupil do francouzské armády. Během francouzsko-holandské války se zúčastnil obléhání Maastrichtu (1673) a po krvavé bitvě u Seneffe (1674) byl povýšen na plukovníka jezdeckého pluku.

Na další povýšení musel čekat dlouho, i přes vynikající službu pod Turennem, Condém a Luxembourgem a svůj šlechtický původ. Důvodem bylo nepřátelství s mocným Louvoisem.

V době mezi válkou s Holandskem a válkou proti Augsburské lize, byl Villars nějakou dobu na neoficiální diplomatické misi v Bavorsku, kde byl stálým společníkem Maxmiliána II. Emanuela.

Do Francie se vrátil roku 1690 a dostal velení nad jízdou francouzské armády ve Flandrech, ale ke konci devítileté války byl vyslán do Vídně jako vyslanec.

Válka o španělské dědictví

Roku 1702 vyhrál u Friedlingenu a obdržel hodnost maršála. Další rok porazil Rakušany u Hochstadtu. Poté potlačil povstání v Cevénnes. Za tento úspěch získal titul vévody. Friedlingen a Hochstadt byla neplodná vítězství a operace, jichž byla součástí, jsou plná nevyužitých příležitostí. Villars se tedy proslavil až roku 1709, kdy byla Francie na pokraji prohry.

V tomto roce stál na severní frontě proti Evženu Savojskému a vévodovi z Malborough, dvěma největším vojevůdcům své doby. Tehdy se starý maršál Boufflers podvolil sloužit pod ním a Villars vyzval Francouze, aby něco dali pro blaho vlasti. Tím získal nové prostředky. Následovala krvavá Bitva u Malplaquet, v níž se Villarsovi i přes ústup jeho armády a těžké zranění na koleně, podařilo zastavit postup nepřátel. Po bitvě mohl králi právem říci: „Připustí-li Bůh ještě jednu podobnou porážku, může Vaše Veličenstvo počítati s porážkou nepřátel.“

Další dvě tažení proběhla bez boje, ale pak byl Malboroughem vymanévrován. To vedlo k dobytí pevnosti Bouchain. Pak se Angličané stáhli. Následně Villars Evžena Savojského vymanévroval a rozdrtil jeho vojska u Denainu (1712). Tím zachránil Francii. Další rok dobyl na Rýně Landau a zvítězil u Freiburgu. Poté uzavřel s Evženem mír v Rastattu.

Regentství

V době regentství hrál Villars důležitou roli jako soupeř kardinála Duboise. Účastnil se, již s titulem generalissima králových armád, války o polské nástupnictví (1734), ale brzy po začátku vojenských akcí zemřel 17. června 1734 v Turíně.

Charakteristika

Villars na jednu stranu byl vychloubačný, toužící po vyznamenání a bohatství, ale na druhou stranu vysoce odvážný, morální.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Claude Louis Hector de Villars na anglické Wikipedii.

↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
↑ ^a ^b ^c ^d Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Externí odkazy

Galerie Claude de Villars na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu Claude de Villars na Wikimedia Commons

[fe82dbf5124bfa37fb90c3731771fccc66bb8fe5-1] Dostupné online. [cit. 2020-08-07].

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-2] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[1]

[2]